Srbsko....nový ráj, hajlanový

V sobotu jsme si s Kwjetem říkali, jak strávíme volnou neděli...asi Vás nepřekvapí, že jsme se rozhodli pro hajlajnění. Původní plán byl Příhrazy, ale pak Kwítko přišel s ještě lepším: Srbsko. To Srbsko, kde začínal lézt snad každý pražák, to Srbsko, ke kterému se vážou romantické vzpomínky a které jsem už pár let zapomněla navštívit.Večer jsme nabili vrtačku a ráno koupili svorníkové kotvy. Do Alkazaru jsme po drobné terénní vložce dorazili v jednu.

Kwjet se s nadšením pustil do vrtání a já s Dannym jsme začali připravovat kotvení na druhé straně. "Duhový kamínek " 26/20 byl napnut asi ve 4. Půl hodiny na to jsme dokončili také "Hitparádu" 55/20. Kwjet pochodil Hitparádu na OSFM, Kamínek pak ve swami a kotníčku. Danny byl na hajlajně prvně a nevedl si vůbec špatně. Já jsem si užila Kamínek (OS,FM) i Hitparádu, tu jsem samozřejmě nepřešla, ale má mé sympatie. Byla tak akorát exponovaná a ideálně napnutá. Při sundávání jsme zatměli (jako vždy). Zachránili nás lezci ze Slaného, kteří nám půjčili lana a ještě nás pak přiblížili k autu. Děkujem:) a doufáme, že se mezi lezci nerozšíří pomluvy o hajlajnerech, kterým nabídnete prst a oni vám utrhnou celou ruku.

Alkazar nás tak nadchnul, že jsme se tam museli vrátit ještě ve středu na Svatého Václava. A to s jasným plánem, napnout a přejít 80. Tedy tento plán měl Kwjet, Adam a já jsem se drželi jen té první části. Šlo to hladce, napínání probíhalo rychle díky Kwjetovu super setapu, Zionu a sehranému týmu. Asi v 5 bylo napnuto. Kwjet dal pokus při kterém to ani pořádně nerozešel, trochu jsme dopli a hle hned v druhém pokusu nabral své obvyklé turbo tempo a už valil. Lajna se klepala, Kwjet máchal rukama, surfil, ale furt šel. To surfení a rukama máchání vyhodnotila slečna lezkyně z první etáže jako "pche teda pěknou frajeřinu" a svým pitomoučkým, pohrdavým hláskem to dala na vědomí celému Alkazaru. Chtěla jsem na ní houknout, že ten kluk na lajně je sice frajer, ale že ted zrovna nemá na frajeřinky ani pomyšlení. Ale rozmyslela jsem si to, Kwjetovi by to stejně nepřidalo:)

Kwjet to bez ohledu na kecy lezců přešel. Oni to nemyslí zle, jen si neuvědomují, že jejich poznámky o lajnách, jsou podobné jako poznámky turistů o lezcích. Nazpět to Kwjet poslal os. Hajlajnu pojmenoval Démon v hlavě 79/40, a to proto, že měl při chození v hlavě nějaký pekla. Prubla jsem to též, páč by byla věčná škoda alespoň si nestoupnout.

 
Na hajlajnách je zvláštní a pěkné, jak se některé pocity opakují. Když nyní mám jít na nějakou delší hajlajnu, cítím podobný respekt, jako když jsem s hajlajnama začínala. Musím se opět přemlouvat, musím sebrat všechnu odvahu, soustředit se vždy jen na další krok a nezatěžovat se očekáváním. Musím se zas snažit nepřemýšlet a nehodnotit, jen pozorovat. Pozorovat, jak se lajna houpe, pozorovat dialog v mé hlavě a mít stále na mysli, že existují jen dva stavy: na lajně a pod lajnou, nic mezi tím. A když se tohle všechno povede, tak mi přestane záležet na tom jestli lajnu přejdu nebo ne. Když uspěju tak paráda, když se mi to nepovede, tak jsem alespoň potrénovala. Na konci dne cítím klid, naplnění a motivaci.

Girls Only Highline Meeting

Ve čtvrtek dopolene jsme s Domčou hned po zápisu vyzvedly Kanaďanku Tamaru, naskádaly se do mé epesrádes Lady a vyrazily do Ostrova. Cílem je mezinárodní holčičí hajlajnový setkání, které dnes musíme připravit. Jen co jsme zaparkovaly, žádné zdržování, nakládáme bágly a razíme do Himmelreichu. Domča umí krásně lézt, já tahat hajlajny a Tama sice neumí ani jedno, ale je výborným pozemním saportem....prostě dream team.

Domča během svého dvoudenního pobytu v Ostrově natáhla fixy na všechny věže, co jsme potřebovaly, patří jí zato velký dík. Ve čtvrtek večer byla připravena 15tka a natažena jedna z věží 20cky. A já jsem mohla zajet pro Faith, která stopovala z Wroclavi s batohem, který vážil tak 45kg a pro Prcka, Mirku a Jewel. Poseděly jsme v hospodě a když jsme se chtěly vydat do skvotu, zželelo se Pínovi mladých slacklinerek a půjčil nám na víkend domeček snů. V noci asi ve dvě přijelo francouzské auto s Jelenou, dalšíma dvěma Francouzkami a jednou Švýcarkou.

 Pátek byl opět ve znamení tahání. Jelena s Faith se pustily do napínání 50tky a my Češky jsme dokončily patnáctku a naply dvacku. Přijelo auto Polek, auto Němek a jedna Rakušanka. Překonaly prvotní ostych a začaly zkoušet. Já jsem s taháním končila až za úplné noci. Byla jsem dost hotová.

 V sobotu se točilo vtipné videjko v holčičím oblečení...máte se na co těšit. Holky zkoušely patnáctku, jak o život, některým se i zadařilo. Dvacku přešla jen Jelena, Faith, má maličkost a Mirka, kterou obdivuji, protože hajlajn chodila naposledy v dubnu a od začátku léta nevkročila na lajnu kvůli problémům s koleny. Došlo i na první swami přechod ve vysokých podpatcích v podání Faith. Já jsem se celý den chystala na padesátku, ale pochopitelně se mi do ní moc nechtělo a tak jsem radši dopínala lajny, které se pod množstvím odsedkových pádů povolovaly a povolovaly. Na lajnu jsem se dokopala až když se slunce schovalo za kopečky. Postavila jsem se a ušla několik kroků. Pocit z lajny byl úžasný, ale v šeru se mi už blbě koukalo, a tak jsem chození odložila na neděli. 

Jak jsem si to druhý den vyčítala...v noci začalo pršet a nepřestalo do pondělního odpoledne. Lajna se brutálně nacucala a povolila. Přesto jsme s Jelenou, Mirkou a Prckem vyrazili alespoň to zkusit. Foukal vítr a chcalo a byla nám zima, samosebou největší kapky začaly padat vždy, když jsme vlezly na lajnu. Jelena o pajdě prohlásila, že je "snaky" a měla úplnou pravdu. Ta lajna se totiž kroutila jak had, pomalu, ale nesmlouvavě. Při jednom pokusu jsem spadla asi 10 metrů od začátku, řekla jsem si že vstanu a zkusím ještě kus jít. Houbelec, po dvou pádech jsem se pokorně odšoupala zpět. Vrátily jsme se do hospody a zbytek dne jsme se zahřívaly a čekaly až přeprší. Nepřepršelo a tak jsme se vydaly za posledního světla sundavat dvacku. No zažila jsem už i lepší věci, hopkat v šeru v mokrém oblečení po mokrých skalách... Večer všichni odjeli až na pár výjimek.

V pondělí následovala deštivá dohra na padesátce. Ale pade je prostě pade a k němu musí člověk dospět postupně a pokorně. Těším se na tu cestu k Vám padesátky.A co se týče holčičího hajlajnu...jednou za rok proč ne, ale nebudu lhát, mám ráda hajlajny s klukama, a na tom jsme se shodly všechny Češky. Představte, že holky z jiných zemí mají z jejich kluků místy i nepříjemné pocity. Takže kluci český hajlajnový jste fajn!:)
foto: Verena, Faith Dickey


Dodávám ještě video, které natočila a sestříhala Faith Dickey:
http://vimeo.com/30604153

Jizerská klasika

Jak název napovídá vydali jsme se o víkendu na lajny, které jsou v Jizerkách a dá se o nich říct, že jsou klasické. Řeč je o Ořešníku 22/15 a Cimbuří 25/20. Obě se nachází na vyhlídkových místech turistických značek a výhled je z nich vskutku královský. 

Navíc cestou na lajnu člověk nezabloudí, a ještě se projde krásnými jizerskými lesy. V případě Ořešníku se stoupá příkrým kopcem zarostlým šumícími buky, teprve, když dolezete na vyhlídku, otevře se vám dech beroucí výhled (teda dech už většinou stejně nemáte, neb kopeček je to řádný)

Od doby kdy bylo do Ořešníku vrtnuto, je tahání lajny jedno velké potěšení. A chození je pak potěšení ještě větší. Pro tuto příležitost si Jizerky připravily to nejkrásnější počasí: slunce, teplo a pro pobavení trocha větru.

 

Jenže jak známo v horách je vše velké, a když větřík tak pořádný. První přechod jsem si nebyla úplně jistá v kramflecích a tak nakonec OS,FM (to znamená, že na cestě zpět jsem si spadla). Ale nestěžuji si Ořešník mě nakonec okouzlil s každým dalším přechodem jsem si ho víc a víc užívala, až jsem se úplně unavila.

Ten večer byl důvod k párty: Marek si přešel maximum, Kolouch si zas přešel hajlajn poprvé po zraněném kolenu a Kwjet ….darmo mluvit, on je prostě na lajnách šťastnej.

Na večír jsme se opět nakýblovali ke Kolouchům. A ráno nás pan domácí odvezl autem až na Cimbu (velký dík mu za to, když jsem to pak večer scházeli, tak jsem si říkala, že jít to ráno s báglama nahoru, tak si žádnou lajnu nepochodim)

Na Cimbuří bylo neuvěřitelně borůvek a taky tam neuvěřitelně foukalo.  Tahání proběhlo hladce a hurá chodit. Ale co to? Lajna se klepe, v uších mi hučí vítr a víčka mrkaj, jak o závod, aby stihla navlhčit to, co vítr suší…No dobře zas jako uragán to nebyl. Ale vždy když jsem se začala zvedat přišel poryv, nebo to tak možná přišlo mé hlavě.

A když už jsem se dokázala zvednout, dva, tři kroky a byla jsem dole. Zkusila jsem to z druhé strany a bylo to o poznání lepší. Nastupovalo se totiž v relativním závětří a s klepanci se člověk potýkal, až když byl rozejitý. Přesto to pro mě byla solidní lekce.

 Každý krok jsem se musela zastavit, abych to trochu srovnala. Šla jsem přikrčená ještě víc než normálně a stejně mi připadalo, že každou chvílí můžu spadnout. Zato Kwjet měl z větru dočista  radost, serfil sice víc než běžně, ale úsměv mu z tváře nezmizel.

Jizerky si mě získaly už dávno, ale jejich vítr mi asi ještě pár dní v hlavě pohučí.